Naučná stezka "Za pilníkáři na Český kopec"

V roce 1859 došlo ke zrušení cechů a od 1.5. 1860 je nahradila živnostenská společenstva. Ke konci 19. století počet pilníkářských živností významně vzrostl. Tito drobní živnostníci pracovali sami nebo jen s rodinnými příslušníky a svými učni. Je třeba zmínit, že pouze řemeslná produkce nepokrývala životní potřeby, a proto mívali výrobci k dílně přidružené i drobné zemědělské hospodářství. 

 
Následující řádky jsou věnovány stěžejním principům výroby pilnikářských produktů od středověku až po dnešní dobu s důrazem na ruční podobu řemesla v první polovině 20. století. Pilnikářskou produkci lze víceméně od počátků její existence rozdělit na dvě základní, typologicky rozdílné skupiny. Jedna skupina je zaměřena na obrábění kovů a výrobky se označují jako pilníky, druhá opracovává dřevo a jedná se o rašple neboli struháky. Rozdíl mezi pilníkem a rašplí je ve skutečnosti dán tvarem vyseknutého zubu. Pilníkový zub se od rašplového liší nejen svým profilem, ale i způsobem provedení výseku a kladením jednotlivých vytvořených břitů na připravený povrch.Pilníkové i rašplové těleso se skládá z činné plochy opatřené vruby - tzv. „těla“ a trnu, který v pilnikářské terminologii nese název – „stopka“. Klasický tvar bývá zakončen zúženou částí, a proto ho pilnikáři označovali jako „špici“. Ruční zhotovování pilnikářských produktů obsahovalo řadu specializovaných operací. Zrod pilníku začínal vždy výběrem a ziskem kvalitního železného materiálu, ze kterého byl vykován základní tvar nástroje. Dále následovaly další úpravy - žíhání, broušení a pilování, aby se mohl provést výsek zubů. Po zhotovení břitů pilnikáře čekalo náročné kalení zajišťující kvalitu výrobku. Nakonec se musely pilníky očistit a opatřit konzervačním nátěrem. Jednalo se o technicky poměrně náročnou práci s nutností dodržet přesně technologický postup v zájmu zachování potřebných mechanických vlastností pilníku nebo rašple.