Osud milovské sklárny

Milovy jsou památné pro své rozsáhlé hutě na sklo duté a broušené. Vítá vás řada zaprášených domků, a mezi nimi hejno dětí ještě zaprášenějších, jež tu hledají odhozené střepy a pátrají po skleněných kazech. Pan huťmistr uvádí nás do vlastních továrních místností, kdež se zalíbením díváme se na vyfukování nádob a broušení jich na vřeteně, kdež jediný dělník stroji postačí. Ale jemný skelný prach nehrubě dobře působí na plíce naše. Žádáme si raději na venek, dělníků uvnitř pracujících bylo nám věru líto… Však prý jich také mnoho souchotinám podléhá, snad proto jsou lépe placeni, než dělníci jiní, jelikož zdraví své v šanc dávají… Do stup, kde se křemenec a staré sklo tluče, nešli jsme se podívati – ne snad že bychom se báli dostat souchotin za tu chvilenku, než proto, že v té době měly prázdniny… Ze sdělení páně huťmistra vyjímám, že hutě tyto vystaveny l.p. 1835 nákladem panství rychmburského, a že sklo z nich odesílá se hlavně do Turecka, do Španěl, ba i do Ameriky. Abychom odtud upomínku nějakou vzali, dali jsme si vybrousiti počáteční písmena jmen svých na své cestovní butelky, v nichž mívali jsme víno, ...
                                                                                                                                  (Musil - Daňkovský, Emil, Z Chrudimska 1892) 
 
Tak jak sláva sklářských hutí začala, tak také skončila. Na louce pod námi jsou patrné základy a zasypané sklepy budov sklářské osady. Na kraji lesa stojí rozpadající se zdi stodoly, kde se skladovala sláma na balení výrobků před odesláním zákazníkům.
Jestliže byla prvotním impulsem pro vznik skláren velká zásoba dřeva, stal se jeho nedostatek a zdražení jedním s faktorů konce skláren. K dalším nepříznivým faktorům se přidala velká vzdálenost od železnice. Milovské sklárny nemohly konkurovat sklárnám v severních Čechách, které se vytápěly uhlím a sídlily blízko železnice. Rychmburská vrchnost se po konkurzu na majetek Jana Gerhartha snažila sklárny nejprve pronajmout a poté i prodat. Nakonec byla huť a většina obytných budov i všechny budovy hospodářské v roce 1892 – 1894 zbořeny. Z bývalé sklářské osady zůstala zachována pouze budova skelmistra a několik obytných domů, které byly prodány místním.
 
Bárta, Jan, Staré skelmistrovské rody, Sklářské Rozhledy r. XVII, 1940, S. 135: „Gerhardtové byli stará sklářská rodina a pocházeli z huti v Pálčicích u Čachtic. Měli postupně několik hutí v nájmu: Pavlov u Světlé, Marienwald u Proseče, huť v Milovech a konečně vlastní sklárnu v Poděbradech ...“
 

3D vizualizace: 

QR kód se souřadnicemi: